AULA, ročník 18, číslo 1/2010

Především toto téma nebylo v české odborné literatuře dosud zpracováváno. Postupy pro jeho naplňování jsou více či méně spojovány jednak se zavedenými programy mezinárodní spolupráce (především ERASMUS), jednak s vývojem na základě úsilí a iniciativy jednotlivých vysokých škol či jejich částí. Ministerská metodika se dosud soustředila na více či méně neucelené podklady pro sběr dat o zahraniční mobilitě a občas na prezentaci různých výzev. 

Prvním důvodem je tedy fakt nedostatečné znalosti o tomto problému a to, že řešený projekt se právě tuto neznalost snažil nahradit. Včetně výsledné „metodiky pro zahraniční mobilitu“, která shrnuje základní postupy a technologie, které je třeba při přípravě, realizaci, zpracování, vyhodnocování a rozvoji zahraniční mobility pracovníků vysokých škol v této zemi naplňovat a aplikovat na konkrétní podmínky té které vysoké školy.

První – řekli bychom gnoseologický – důvod je posilován důvodem, který lze označit za metodologický. Problematika zahraniční mobility není předmětem analýzy jen v ČR, ale i v jiných zemích. Jde mimochodem o jeden z podstatných problémů rozvoje vysokoškolského vzdělávání v Evropě a také o jeden z nejvýznamnějších integračních procesů terciárního vzdělávání v rámci EU i širšího prostoru. Na tom není nic nového a ani neobvyklého. Snažili jsme se však, aby toto zkoumání bylo postaveno na solidním metodologickém základě (když teoretický badatelský základ jsme nenašli). To – pokud jsme byli schopni přehlédnout relevantní literaturu – máme pocit, že je nové. Pokusit se poznávání zahraniční mobility opřít o srozumitelnou a vymezitelnou metodologii tak, aby bylo možné o zjištěných poznatcích hovořit jako v zásadě o poznatcích vzniklých na základě vědecké analýzy. 

Dosavadní postup analýz této problematiky je obvykle spojen s nekončícími konferencemi a jednáními lidí, kterých se poznávaný problém týká, a to na základě představy, že prostřednictvím těchto setkávání a diskusí dojde postupně k zasíťování lidí a institucí a konec konců i ke zjednodušování a zpřesňování praktických postupů. (Ostatně tento postup je příznačný pro většinu oblastí poznávání mezinárodního rozvoje a spolupráce ve vědě a terciárním vzdělávání. Včetně samozřejmě obecných výzev a metodik, vydávaných kompetentními institucemi pro evropský rozvoj a spolupráci, či pro OECD atd.). Takový postup je důležitý, ale možná příliš zdlouhavý a sám o sobě vede často ne k zjednodušení, ale ke komplikacím a opakování dávných chyb. 

Snaha založit analýzu a poznávání jednotlivých „agend spolupráce“ prostřednictvím badatelských postupů a metodologií je možná přehnaná a někdy nevhodná pro až triviálnost témat. Nicméně nabízíme možnost pro její využití na příkladu analýzy zahraniční mobility vysokoškolských pracovníků. Tady se – přes všechny nedostatky – vlastně osvědčila. A možná, že dala vzniknout poznatkům, které bychom jinak těžko zdůvodňovali. A to je druhý důvod, proč považujeme za užitečné věnovat této problematice samostatné číslo časopisu AULA.